fbpx

S Terezií Pemovou o tom, proč česká společnost ve výchově dětí zaostává a proč nedokáže přijmout chovance z dětských domovů

Zveřejněno: 13. 9. 2018
Přečteno 4964x

V prvním zářijovém týdnu 2018 hostila Praha mezinárodní konferenci ISPCAN zaměřenou na ochranu dětí před týráním a zneužíváním. Tohle téma nám možná může připadat jako problém v rozvojových zemích, ale podle Terezie Pemové z Národního institutu pro děti a rodinu máme ohledně sociálně-právní ochrany dětí co dohánět i v Česku.

Související…

Patnáct zemí, kde to mají děti ve škole trochu jinakRodiče přestávají kvůli mobilům chápat jazyk dětí, říká Laura JanáčkováJak pomoci dětské duši, která volá o pomoc

„Jako největší problém u nás vidím vysoký počet dětí v institucializované péči a způsob, jakým se o ně staráme. Pak také mnoho zanedbávaných dětí a rozšířené přesvědčení, že fyzické tresty jsou akceptovatelné,“ říká Terezie. A na vině podle ní rozhodně není jen legislativa, ale také přístup celé naší společnosti.

Pořád u nás například převládá názor, že trestat dítě fyzicky je normální. „Myslím, že jakákoliv forma násilí v podobě pohlavků, úderů a podobně do výchovy prostě nepatří – nejde jen o potenciál možných zranění, osvojování si nevhodných vzorců řešení neshod mezi lidmi, nebo způsobu prosazování vlastní vůle, ale také o otázku lidské důstojnosti,“ konstatuje Terezie Pemová. „Často se na mě obracejí rodiče předškoláků, že jsou jejich děti agresivní. Když se jim na druhých něco nelíbí, tak je uhodí, strčí nebo jim jinak ublíží. A když se těch rodičů zeptám, jak sami reagují na to, když se jejich potomek nechová způsobem, který od něj očekávají, připustí, že občas použijí fyzický trest. Nepřijde vám to absurdní?“

Podle Světové zdravotnické organizace jsou děti bité rodiči v dospělosti častěji zatýkány za násilné trestné činy. Je to tak?

Jistě. Když dítě zažívá, že druhý vůči němu může prosadit svou vůli silou, nebo ho uhodí, protože si neví rady, může si nést tento vzorec i do svého budoucího života – do vrstevnických, ale i partnerských vztahů. Přebírají příklad, který dětem dáváme.

nasily na dite

A často to tak vlastně vůbec nechceme. Spousta rodičů vám řekne, že k fyzickému trestu sahají z důvodu bezmoci, nebo proto, že se v dané situaci nekontrolovali, a pak kvůli tomu ještě v noci brečí do polštáře. Mluvím samozřejmě o běžných rodičích, nikoliv násilnických typech.

Uhodit dítě, když jsme ve stresu, bereme tedy jako běžnou, normální věc, protože ji známe z dětství.

Tak se namísto schvalování fyzických trestů pojďme bavit o tom, co bychom pro tyto rodiče mohli udělat a jak jim pomoci. Jestli zde nechybí nějaká edukace či obyčejná podpora pro zvládání rodičovského stresu i různých vývojových etap života dítěte, které mohou být pro rodiče obtížné. Mám pocit, že jako společnost nevytváříme prostředí, ve kterém je normální si v oblasti výchovy občas nevědět rady, mít stres. Zároveň zde však přetrvává názor, že je dobré dělat všechno nějak zvláštně automaticky, jak jsme to zažívali my jako děti. Uhodit dítě, když jsme ve stresu, bereme tedy jako běžnou, normální věc, protože ji známe z dětství.

Není kromě přístupu společnosti problém i v legislativě?

Určitě. Nemáme totiž stanovenou žádnou hranici mezi ospravedlnitelnými fyzickými tresty a fyzickým týráním. V tomto jsme v Evropě na chvostu, mnoho států nemá fyzické tresty vůbec povolené. Líbí se mi německá formulace, která nic vysloveně nezakazuje. Zní v tom duchu, že rodiče vychovávají své děti, aniž by zasahovali do jejich fyzické integrity a lidské důstojnosti. Nejde zde tedy o to, že by legislativa neměla pochopení pro rodiče, kterému ujede ruka, a také nejde o to, je nějak trestat, nebo jim děti dokonce odebírat. Možná by bylo užitečnější tyto situace vnímat spíš jako ukazatel, že rodič potřebuje určitou formu pomoci.

Zmínila jste vysoký počet zanedbávaných dětí v Česku. Co je hlavní příčinou?

Problém je, že jako společnost jsme si neřekli, co by dnes, za současné ekonomické situace, přístupu ke zdravotnictví a vzdělávání, mělo být považováno za standard, a co už je naopak za hranou. Vaše děti se myjí jednou týdně? Nebo nechodí do školy ani na přezkoušení? Pak je to vaše právo, protože jste se tak jako rodič rozhodl bez ohledu na to, jaké následky ono rozhodnutí pro vašeho potomka má.

Na jednoho psychologa v dětském domově připadá asi 185 dětí.

Vzpomínám si na jednu velkou žateckou kauzu, kde byla rodina s pěti dětmi, z nichž ty starší byly zapsány do domácího vzdělávání, ale na individuální přezkoušení nechodily. Vykazovaly známky opoždění, protože nebyly stimulovány tak, jak potřebovaly. A státní zástupce řekl, že je to životní styl rodiny, a nebude přece kvůli tomu rodiče stíhat.

nidar 4

Na toto rozhodnutí se odvolala i sociálka, takže to tak zůstalo. Otázkou je, zda se budou později tyto děti schopné zařadit na trh práce a vůbec do společnosti. Jak už jsem řekla, nejde o to, aby byl kdokoli trestán. Ale možná, kdyby od začátku rodiče věděli, že za určité mantinely jít nemohou, tak by svůj alternativnější životní styl přizpůsobili nějakému všeobecně akceptovatelnému rámci, který je v zájmu dětí.

Když nemáme žádná pravidla, jak se tedy posuzuje, co je ve výchově ještě v normě a co ne?

V současnosti to závisí na individuálním pohledu daného sociálního pracovníka. Což může být bez jakéhokoli stanoveného rámce problém. Jedné sociální pracovnici pak může například vadit, že se rodina stravuje makrobioticky, a ta samá schválí, že jiná rodina jí pouze mraženou pizzu. Pokud je případ předán soudu, je na soudci, zda se ztotožní s hodnocením, které je mu předloženo. Kontrola zde tedy je, ale stále na velmi individuální rovině.

Když už tedy dojde k tomu, že je dítě posláno do dětského domova, jak náročné je pro něj poté zařazení do společnosti?

Velmi. Tyhle děti si nesou spoustu traumat jak ze své původní rodiny, tak i v souvislosti s institucializovanou péčí. A my v rámci péče neumíme s jejich traumaty vůbec pracovat. Na jednoho psychologa v dětském domově připadá asi 185 dětí. Současně bychom ale neměli zapomínat, že mnoho dětí nepotřebuje ani tak terapeuta, jako spíš člověka, který je bude mít rád a naučí je nějaké normalitě ve vztazích. V ústavech také není příliš kladen důraz na důstojnost a autonomii, například v některých se ani dospívající nemohou zamknout na záchodě nebo jim do bytu pořád chodí někdo cizí na „stáže“.

Máme velmi vysoký podíl mladistvých, kteří po opuštění dětského domova končí na ulici, jsou nezaměstnaní, nebo dokonce ve vězení.

Možná se to zdá jako maličkosti, ale právě velké množství těchto nuancí následně velmi ztěžuje přechod do běžného a pro ně neznámého světa. Mnozí z nich si ani nemůže svobodně vybrat střední školu, protože je například ta, co by si zvolili, daleko. Děti pak samozřejmě zlobí, chodí za školu a my je pak ještě více potrestáme tím, že jim v osmnácti řekneme: „Tak a teď se starej sám.“ Máme velmi vysoký podíl mladistvých, kteří po opuštění dětského domova končí na ulici, jsou nezaměstnaní, nebo dokonce ve vězení a taky selhávají ve své rodičovské roli, protože jejich sociální dovednosti jsou velmi nízké.

Taky mám dojem, že tyto lidi máme často problém přijmout mezi sebe...

Ano, zrovna včera zde na jednom sezení byla paní, která má vlastní i pěstounské děti. Prý jí velmi pomohlo, že spolužák začal jejího pěstounského syna zvát na akce k sobě domů, třeba na oslavy narozenin nebo na oběd. Zároveň mi řekla, že to byla jediná rodina z jejich okolí, která se takhle chovala.

Terezie Pemová

Vystudovala obor sociální práce na FF UK. Zabývá se problematikou ADHD v dětství i dospělosti, sociální prací s rodinou a poradenstvím. Vede kurzy pro rodiče, pěstouny, pedagogické pracovníky či sociální pracovníky. Externě vyučuje na vysokých školách, pracovala jako mentorka mezinárodních programů Open Society Institute v Albánii a Kyrgyzstánu, je členkou ISPCAN (Mezinárodní společnost pro ochranu dětí před týráním a zneužíváním). Je autorkou projektu HYPERKA, ve kterém působí jako vedoucí programů a metodička.

Za nevhodné také považuji, že se poslední tři roky u nás vedou diskuze o tom, že pěstouni si děti berou hlavně pro peníze. Ale co tedy vlastně chceme? Na jednu stranu usilujeme o to, aby děti vyrůstaly v rodinách, ale pak pěstounům dáváme takovéto nepravdivé a negativní nálepky. Chceme, aby se děti z domovů zařadily do běžného života, ale pohlížíme na ně s despektem. Než abychom jim na Vánoce kupovali přes různé charity dárky, měli bychom jim dát podmínky k tomu, aby se cítily jako rovnocenná součást naší společnosti. A to může udělat každý z nás.

foto: Archiv autorky a Shutterstock, zdroj: Hyperka

Milada Kadeřábková

Milada Kadeřábková

Redaktorka, idealistka, majitelka kočky, občas paličatá, schopná nadchnout se téměř pro cokoliv. Když nepíše, doučuje angličtinu.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.